:: wikimiki.org ::

Daucus

Daucus

Mrkev obecná (Daucus carota) je rostlina z čeledi miříkovitých, pěstovaná jako kořenová zelenina. Blízkým příbuzným mrkve je pastinák.

Synonyma

- Daucus gingidium Linné, 1753
- Daucus vulgaris Garsault, 1767
- Daucus vulgaris Lamarck, 1779 (nom. illeg.)
- Daucus communis Rouy & E. G. Camus in Rouy, 1901 (nom. illeg.)

Poddruhy a variety

- Daucus carota subsp. carota (syn. Daucus sylvestris Miller, 1768; syn. Daucus carota var. sylvestris (Miller) Hoffmann, 1791; syn. Daucus carota subsp. sylvestris (Miller) Schübler & Martens, 1834) - Mrkev obecná pravá: Původní divoká nešlechtěná forma mrkve.
- Daucus carota subsp. sativus (Hoffmann) Arcangeli, 1882 ex Schübler & Martens, 1834 (syn. Daucus carota var. sativus Hoffmann, 1791; syn. Daucus sativus (Hoffmann) Passerini, 1852 ex Röhling, 1812) - Mrkev obecná setá: Současná asi nejoblíbenější odrůda mrkve u nás. Představuje vyšlechtěný kultivar, který se od původní mrkve liší nejen mohutností kořene, ale také jeho barvou. Obsahuje více karotenů, což se podílí na jeho červené barvě (původní divoké mrkve mají kořen bílý, žlutý či nachový).
- Daucus carota cv. “Beta Sweet“: Americký genetik Leonard M. Pike z Texas A&M University vyšlechtil intenzívně oranžovou odrůdu s temně nachovým povrchem, která obsahuje o 50 % více β-karotenu než běžné formy. Tato látka působí jako antioxidant preventivně proti vzniku rakoviny. Na trh v USA byla nová forma uvedena v roce 1998.

Vzhled

Mrkev je dvouletá rostlina, která první rok svého života vytváří přízemní růžici listů a v mohutném hlavním kořeni shromažďuje živiny. Druhý rok vyžene lodyhu s okoličnatým květenstvím.

Výskyt

Rostlina pochází z jižní Asie, z oblasti Afghánistánu, Iránu a Pákistánu, kde ještě přežívají její divocí a nezkultivovaní zástupci a tvoří tak centrum diverzity druhu. Historie jejího rozšíření není zcela jistá; předpokládá se, že se v 10. století rozšířila do celé oblasti od Indie pro východní Středomoří. Ve 12. století se dostala až do západní Evropy a do Číny. V současné době se pěstuje na celém světě. Divoké zástupce tohoto druhu můžeme objevit ve volné přírodě i u nás.

Obsahové látky

Obsahuje mnoho vitamínů a jiných užitečných látek, z nichž nejvýznamnější jsou β-karoteny - dimery vitamínu A zodpovědné za červenou barvu kořene. Dále je bohatá na vlákniny a antioxidanty. Po chemické stránce byla podrobně prozkoumána a v jejím kořenu a semenech bylo nalezeno několik set různých chemických sloučenin. Mezi nejvýznamnější z nich patří:

Vitaminy a provitaminy

- α-karoten (provitamin A)
- β-karoten (provitamin A)
- thiamin (vitamin B₁
- niacin (vitamin B₃
- kyselina pantothenová (vitamin B₅
- kyselina listová (vitamin B₉
- kyselina L-askorbová (vitamin C)
- α-tokoferol (vitamin E)

Stopové prvky

- draslík
- sodík
- vápník
- hořčík
- síra
- fosfor
- lithium
- mangan
- měď
- kobalt
- železo
- zinek
- jód
- bór

Použití

Použití v kuchyni

V kuchyni se používá pouze kořen. Mrkev se může jíst syrová, vcelku jen tak po opláchnutí, nasekaná či nastrouhaná do salátů, či tepelně upravená v polévce, játrové omáčce atd... V polévkách bývá často kombinována s celerem a cibulí kuchyňskou.

Lékařství a léčitelství

Jako droga se sbírá její kořen (Radix dauci), semena (Fructus dauci) a výjimečně i nať (Herba dauci). Mrkev se používá v léčitelství jako močopudný a projímavý prostředek, při šerosleposti, močových kamíncích a revmatických zánětech kloubů. Šťáva z kořene pomáhá také při ischemické chorobě srdeční. V únoru 2005 bylo zjištěno, že látka falkarinol (falcarinol) obsažená v mrkvi může snižovat rozvoj rakoviny. [http://www.svetvedy.cz/aktualita.php?id=117]

Literatura

Květena České republiky, díl 5 / B. Slavík (Ed.). - Praha : Academia, 1997. - S. 421-422.

Externí odkazy

[http://botanika.wendys.cz/kytky/K143.php Mrkev na botanickém herbáři] Kategorie:Miříkovité Kategorie:Kořenová zelenina Kategorie:Léčivé rostliny ja:ニンジン ms:Lobak

Čeleď (biologie)

Čeleď (latinsky familia) je základní taxonomická kategorie hierarchické klasifikace organismů tvořená příbuznými rody. Čeledi se seskupují do řádů.

Viz také

- binomická nomenklatura
- taxon
- nomenklatura
- terminologie
- Carl Linné Kategorie: Systematika

Odrůda

Odrůda je vypěstovaná forma kulturní rostliny s ustálenými dědičnými znaky.

Literatura

- [http://www.zahradkari.cz/czs/mz/mladyzah.htm Lexikon pro mladé a začínající zahrádkáře] Kategorie:Botanika

Antioxidant

Antioxidant je látka, jejíž molekuly omezují aktivitu kyslíkových radikálů - snižují pravděpodobnost jejich vzniku nebo je převádějí do méně reaktivních nebo nereaktivních stavy. Tím omezují proces oxidace v organismu nebo směsích, kde se vyskytují. Z tohoto důvodů se přidávají do potravin, které by byly jinak oxidací nadměrně poškozovány (např. rostlinné oleje - viz žluknutí). Kunzumovány působí pozitivně na zdraví organismu, ve kterém působí podobně. Další antioxidanty se vyskytují (nejčastěji ve formě enzymů) v organismu, kde působí podobně, v potravě jsou však bezvýznamné (buďto rychle zanikají, nebo nepřežijí trávící proces). Antioxidanty lze dělit na přirozené (v přírodě nebo dané potravině se přirozeně vyskytující, byť normálně třeba v menších koncentracích) a syntetické (ve smyslu uměle vytvořené a bez patřičného relevantního výskytu v přírodě). Obvykle panuje snaha upřednostňovat první skupinu, byť dosavadní výzkumy ukazují na naprostou neškodnost používaných umělých antioxidantů (ovšem zkoumání účinku dlouhodobého, resp. celoživotního, užívání nemohlo být u některých z nich zatím z praktických důvodů dokončeno). Z hlediska konzumenta lze hodnotit přítomnost přirozených antioxidantů v potravinách kladně, jednak prodlužují jejich trvanlivost, jednak jejich užívání má příznivé účinky na jeho zdraví, neboť snižuje pravděpodobnost vzniku srdečně-cévních chorob a některých typů rakoviny. Odborníci se shodují na tom, že účinnost přirozených antioxidantů přijímaných přirozeně (např. v čaji a ovoci) je výrazně vyšší než u stejné dávky podané v čisté podobě jakožto potravinový doplněk (např. vitaminová tableta). Navíc poslední výzkumy ukazují, že minimálně u některých antioxidantů dochází při dlouhodobém užívání v čistém stavu k tzv. zvratu antioxidantu, kdy se jeho antioxidační účiněk změní v prooxidační (tj. vysoce nežádoucí). Tato vlastnost, jejíž mechanismus je dosud nepochopen, byla pozorována u ß-karotenů (provitamin A), vitaminu E, vitaminu C a flavanoidů. U antioxidantů přijímaných přirozenou cestou žádný zvrat zaznamenán nebyl.

Nejdůležitější přirozené antioxidanty v potravě

- vitamin A
- vitamin E
- vitamin C
- karotenoidy
- fenolické antioxidanty
- některé sloučeniny selenu

Antioxidanty chránící organismus

- glutathion peroxidáza
- superoxid dismutáza
- kataláza

Související články

- kyslíkový radikál
- oxidace
- žluknutí

Literatura

Pavel Kalač: Funkční potraviny - kroky ke zdraví (2003), ISBN 80-7322-029-6 Kategorie:Potravinářská chemie

Rakovina

: Jako rakovinu označujeme skupinu nemocí, které se vyznačují nekontrolovaným buněčným dělením a schopností těchto rychle se dělících buněk napadat jiné tkáně a rozšířovat se do jiných části těla, tzv. metastáze. Ke vzniku rakoviny dochází tehdy, když je genetickými nebo environmentálními faktory poškozena DNA takovým způsobem, že dojde k deregulaci buněčného dělení. Když jsou normální buňky poškozené nebo staré, spustí program kontrolované buněčné smrti, tzv. apoptózu; rakovinové buňky se však dokáží apoptóze vyhnout. Buněčné dělení (proliferace) je běžný fyziologický proces, ke kterému dochází neustále téměř ve všech tkáních, například po úrazu, během imunitní reakce, nebo v průběhu výměny buněk, které odumřely nebo byly vyloučeny pro přílišné opotřebení (v tkáních jako je kůže nebo sliznice trávicího traktu). Za normálních okolností je rovnováha mezi buněčným dělením a buněčnou smrtí pevně regulována tak, aby byla zajištěna integrita orgánů a tkání. Mutace vedoucí k rakovině způsobují narušení této rovnováhy. Nekontrolované a často velmi rychlé a nepřesné dělení buněk může vést buď k nádoru (tumoru) benignímu (nezhoubnému) nebo k malignímu (zhoubnému) nádoru. Benigní tumory nemají schopnost metastázovat, tj. nerozšiřují se do jiných částí těla a nejsou tak životu nebezpečné. Maligní tumory tuto schopnost mají a proto jsou velmi nebezpečné.

Znaky a symptomy

I když pokročilá rakovina může způsobit bolest, není to vždy první symptom. Rakovinové symptomy mohou být rozděleny do 3 skupin:
- Lokální symptomy: neobvyklá zduřenina (tumor latinsky znamená zduřenina), krvácení, vředovitost nebo žloutenka.
- Symptomy metastáze: zvětšené lymfatické uzliny, kašel a hemoptysis, hepatomegalie (zvětšená játra), bolest kostí, zlomeniny postižených kostí a neurologické symptomy.
- Systémové symptomy: úbytek hmotnosti, nechutenství a podvýživa (chřadnutí), silné pocení (noční pot), chudokrevnost a specifický paraneoplastický fenomén, trombózy (srážení krve v cévách) nebo hormonální změny. Uvedené symptomy nejsou příliš specifické, mohou být způsobeny mnoha jinými nemocemi. Často je proto rakovina objevena náhodou při vyšetření pro podezření na nějakou běžnější chorobu. Mnohé nádory jsou však rovněž diagnostikovány v průběhu pravidelného skríningu.

Typy rakoviny

Rakoviny pocházejí z jediné buňky. Proto rakoviny mohou být klasifikovány typem buňky, v které vznikly a její lokalizací. Karcinomy pocházejí z epitelní (kožní) buňky, digestivního traktu nebo žláz. Leukémie začíná v buňkách kostní dřeně. Lymphoma je rakovina pocházející z lymfatické tkáně. Melanoma vzniká v melanocytech. Sarkoma začíná ve spojovací tkáni kostí nebo svalu. Teratoma začíná v zárodku buněk.

Rakoviny dospělých

Rakoviny dospělých jsou obvykle formovány v epitelních tkáních a jsou asi často rezultátem dlouhého biologického procesu souvisícího s interakcí exogenních expozicí s genetickými a jinými endogenními charakteristikami mezi susceptibilními (citlivými) lidmi. Např.: karcinóm měchýře, krvní (a kostní dřeň) - hematologické malignance, leukémie, lymfoma, Hodgkinova nemoc, non-Hodgkinova lymfoma, multiplexní myelóm, mozkový tumor, rakovina prsu, cervikální (krčková) rakovina, kolorektální rakovina - ve střevě, análu nebo apendixu (slepé střevo), esofagelní (jícnová) rakovina, endometriální rakovina - v děloze, hepatobuneční karcinóm - v játrech, gastrointestinální stromátní tumor (GIST), hrtanová rakovina, plicní rakovina, mesothelioma - v pleure nebo perikardiu, orální rakovina, osteosarkoma - v kostech, ovariální (vaječníková) rakovina, pankreatická rakovina, rakovina prostaty, renální buňkový karcinóm - v ledvinách, rhabdomyosarkóma - ve svalech, kožní rakovina (včetně benigních mateřských znamének a dysplastických nevi), žaludeční rakovina, testikulární (týkající se varlete) rakovina a rakovina štítné žlázy.

Dětské rakoviny

Rakovina se může též objevit u dítěte, zvlášť u velmi malých. Jde o abnormální genetické procesy, kdy se nedokázalo zabránit klonální proliferaci buněk s neregulovaným růstovým potenciálem. Vyskytují velmi brzo a postupují velmi rychle. Nejvyšší výskyt rakoviny u dětí je během prvního roku života. Neuroblastoma je nejčastější kojenecká rakovina, která je následována leukemií a rakovinami centrálního nervového systému. Dívky i hoši - kojenci mají v podstatě stejný průmerný výskyt rakoviny, ale ve většině typech rakoviny mají bílí kojenci podstatně vyšší výskyt rakoviny než černí. Relativní přežití pro kojence je velmi dobré u neuroblastomie, Wilmovém tumoru a retinoblastomie, ale ne pro většinu ostatních typů rakoviny. Dětské rakoviny obsahují, od nejčastějších po nejméne časté: neuroblastomie, leukémie, centrální nervový systém, retinoblastomie, Wilmův tumor, embryová buňka, sarkómy jemné tkáně, hepatické (jaterní), lymfomy (např. Hodgkinova nemoc), epitelní.

Diagnostika rakoviny

Biopsie

Biopsie vede k definitivní diagnóze většiny nádorů. Vyžaduje odebrání buněk a/nebo kousků tkáně na testy u patologa. Tkáňová diagnostika indikuje typ buňky, který proliferuje (roste), jeho intenzitu (stupeň dysplazie - porucha vývoje nebo růstu), jeho rozsah a velikost, a - někdy s pomocí cytogenetiky a imunohistochemie - prognostické a terapeutické determinanty. Biopsie může být léčivá, pokud je vybrána celá léze. Pak se testují vzorky vzorky z největší blízkosti, aby se prokázalo skutečné odstranění celé zhoubné tkáně. Typ biopsie závisí na vzorkovaném orgánu. Mnoho biopsí (např. kožní, prsní nebo jaterní) možno provést z vnějška. Biopsie jiných orgánů se provádí v anestézii a požadují chirurgii.

Skrínink (vyšetřování)

Rakovinový skrínink značí široké užití testů na detekci rakoviny v populaci. Je to často levná, neinvazivní procedura. Jsou-li detekovány znaky rakoviny, provádí se kvůli potvrzení diagnózy více definitivních a invazivních testů. Skrínink na rakovinu může vést ke skorší diagnóze. Skorá diagnóza může vést k prodlouženému životu. Mnoho různých skríninkových testů bylo vyvinuto. Střevní rakovina může být detekována testem fekální záhadné krve a kolonoskopií, která redukuje výskyt rakovin a mortalitu, převážně detekcí a vybráním předrakovinových polypů. Podobně cervikální cytologické testy (užívající Papovy výtěry) vedou k identifikaci a odstranění předrakovinových lezií. Časem toto testování znamenalo dramatickou redukci výskytu cervikální rakoviny a mortality. Prsní rakoviny mohou být detekovány sebe-vyšetřením prsou a pravidelním skríninkem mamogramy. Testikulární sebe-vyšetření je doporučeno mužům od 15 let na detekci testikulární rakoviny. Rakovina prostaty může být skrínována digitálním rektálním testem spolu s ročním testem specifického krvního antigenu prostaty. Skrínink na rakovinu je kontroverzní v případech, není-li známo, jestli tento test aktuálně zachrání život. Kontroverze roste, není-li jasné, zda-li výhody skríniku převáží risky následních diagnostických testů a rakovinového léčení. Např.: u skríninku na rakovinu prostaty, PSA test může detekovat malé rakoviny, které by nikdy nebyli život ohrožující, ale jednou detekované povedou k léčbě. Tato situace, zvaná naddiagnostika, značí pro lidi risk komplikací z nepotřebné léčby jako chirurgie nebo radiace. Následné procedury užívané na diagnostiku rakoviny prostaty (prostatová biopsie) mohou způsobit vedlejší efekty, včetně krvácení a infekci. Léčba rakoviny prostaty může způsobit inkontinenci (neschopnost kontrolovat močení) a erektilní dysfunkci (erekci nedostatečnou na styk). Pro tyto příčiny, je důležité vzít v úvahu výhody a risky diagnostických procedur a léčby při posuzování, či realizovat skrínink rakoviny. Použití medické imaginace na hledání rakoviny v lidech bez jasných symptomů je podobně problematické. Je tu signifikantní risk detekce incidentaloma - benigní lezie, která může být interpretována jak zhoubnost a být subjektem potenciálně nebezpečného šetření.

Léčba rakoviny

Rakovina může být léčena chirurgií, chemoterapií, radiační terapií nebo jinými metodami. Výběr terapie závisí na lokaci a velikosti tumoru a na stadiu nemoci.

Chirurgie

Je-li tumor lokalizován, chirurgie je často preferovaná léčba. Příkladné procedury obsahují prostatektomii (odstranění celé nebo části prostaty) pro rakovinu prostaty a mastektomii (chirurgické odnětí prsu) pro rakovinu prsou. Cílem chirurgie múže být buď vybrání jen tumoru, nebo celého orgánu. Protože jediná rakovinová buňka může narůst do velkého tumoru, odstranění jenom tumoru vede k větší možnosti rekurence (opakovaného výskytu). Okraj zdravé tkáně je často odříznut na dovolení malého množství tumorových buněk. Popři odstranění primárního tumoru, chirurgie je často nutna pro "staging" (proces klasifikace nádorů), tedy určení rozsahu nemoce a či tu byli metastáze v regionálních lymfatických uzlinách. Staging determinuje prognózu a potřebu pomocné terapie.

Chemoterapie

Chemoterapie je léčba rakoviny lékmi ("antirakovinové léky") ničícími rakovinové buňky. Interferuje s buňkovým dělením různými způsoby, např. s duplikací DNA nebo separací nově formovaných chromozomů. Většina forem chemoterapie zasáhne všechny rapidně se dělící buňky a není specifická pro rakoviné buňky. Proto chemoterapie potenciálně může poškodit zdravou tkáň, speciálně ty tkáně, mající vysoký výměnný stupeň (např. intestinální obložení). Tyto buňky se obvykle samoobnovují po chemoterapii. Protože některé léky pracují lépe spolu než samé, 2 nebo víc léku jsou často dány současne. To se volá kombinace chemoterapie; nejvíc dávek chemoterapie je užitých v kombinaci.

Radiační terapie

Radiační terapie (též zvaná rádioterapie, X-ray terapie, nebo iradiace) je užití určitých typů energie (zvaných ionizující radiace) na zahubení rakovinových buněk a zmenšujících se tumorů. Radiační terapie zraňuje nebo ničí buňky v léčené oblasti ("cílová tkáň") ničením jejich genetického materiálu, dělajíc nemožným pro tyto buňky pokračovat v růstu a dělení. I když radiace ničí rakovinové buňky i normální buňky, většina normálních buněk se může obnovit z efektů radiace a fungovat správně. Cíl radiační terapie je zničit co nejvíc rakovinových buněk, a současně limitovat poškození okolních zdravých tkání. Radiační terapie může být použita na léčbu téměř všech typů tuhých tumorů, včetně rakovin mozku, prsou, krčku, hrtanu, plic, pankreasu, prostaty, kůže, páteře, žaludku, dělohy, nebo sarkomů jemných tkání. Radiace též může být užita na léčbu leukemie a lymfomů (rakovin krvotvorních buněk a lymfatického systému). Radiační dávka na každou stranu závisí na mnoha faktorech, včetně typu rakoviny a tkáně a orgánů v okolí, které mají být zničeny radiací.

Klinické testy

Klinické testy, též zvané experimentální rakovinová léčba nebo výzkumní studie, testují nové léčby na lidech s rakovinou. Cílem tohoto výzkumu je najít lepší metody lěčby rakoviny a pomoci rakovinovým pacientům. Klinické testy mapují mnoho typů léčby jako nové léky, nové postupy chirurgie nebo radiační terapie, nové kombinace léčby, nebo nové metody jak genová terapie. Klinické testy jsou jedním z finálních stadií dlouhého a důkladného výzkumu rakoviny. Hledání nové léčby začíná v laboratoři, kde vědci nejprve vyvíjejí a testují nové idey. Když postup vypadá slibně, další krok může být test na zvířatech na zkoumání působení rakoviny v živých tvorech a či to má negativní efekty. Jistě, léčby fungující v laboratoři nebo na zvířatech ne vždy fungují u lidí. Studie se dělají s rakovinovými pacienty na zjištění, jsou-li slibné léčby bezpěčné a efektivní. Pacienti, kteří se účastní, mohou si osobně pomoci přijímanou léčbou. Dostávají aktuální pěči rakovinových expertů, a přijímají buď novou testovanou léčbu nebo nejlepší dostupnou standardní léčbu pro jejich rakovinu. Jistě, není garance, že nová testovaná léčba nebo standardní léčba vyprodukují dobré výsledky. Nové léčby též mohou mít neznámé risky, ale ukáže-li se nová léčba efektivní nebo efektivnější než standardní, testováni pacienti mohou být mezi prvními, kteří z toho benefitují.

Komplementární a alternativní medicina

Komplementární a alternativní medicina (Complementary and alternative medicine - CAM) je skupina diverzních medických systémů a systémů zdravotní péče, praktik, a produktů, které se v současnosti nepovažují za část konvenční medicíny. Mnoho pacientů má benefit z těchto modalit, ale mnohé nebyly vědecky prokázané. V USA se v současnosti testuje:
- akupunktura na redukci symptomů pokročilé kolorektální rakoviny
- kombinace chemoterapie plus radiační terapie s nebo bez žraločí chrupavky v léčbě pacientů, kteří mají non-malou buneční plicní rakovinu, která nemůže být odstraněna chirurgií
- hyperbarická kyslíková terapie pro pacienty s laryngektomií (operace odstraňující část nebo celý hrtan (sídlo hlasu))
- masážní terapie pro únavu souvisící s rakovinou
- chemoterapie porovnána s pankreatickou enzymovou terapií plus specializovaná dieta pro léčbu pankreatické rakoviny
- jmelí extrakt a chemoterapie pro lěčbu tuhých tumorů. Páter František Ferda pro léčbu rakoviny vytvořil tzv. bezbílkovinnou dietu, jejíž účinek má spočívat ve využití rozdílného reagování zdravých a defektních buněk na nedostatek bílkovin.

Kauzy (příčiny) a patofysiologie

Molekulární biologie

Karcinogeneze (doslovně, tvorba rakoviny) je proces narušení kontroly bunečného dělení. Rakovina je v zásadě nemoc genů. Rakoviny jsou většinou způsobeny celou sérií mutací. Aby se buňka stala rakovinnou, je k tomu většinou zapotřebí několika mutací. Ke vzniku nádoru jsou nutné mutace jak v tzv. onkogenech, tak i v tumor-supresivních genech. Onkogeny jsou geny, které podporují vznik rakoviny, jsou-li mutací "zapnuty", zatímco tumor-supresivní geny zabraňují jejímu vzniku, nejsou-li mutací "vypnuty". Zvláštním případem mutací s karcinogenním potenciálem jsou chromosomální translokace jako je například tzv. "Filadelfský chromozóm". Dojde-li k mutaci pouze v onkogenu, vznikem rakoviny se to neprojeví, protože zmutovaná buňka bude zastavena a usmrcena během běžné kontroly buněčného dělení. Mutace mohou mít různé příčiny. Jednotlivé příčiny byly spojené se určitými typy rakoviny. Kouření je například spojováno s rakovinou plic, dlouhodobá expozice záření, zvláštěpak ultrafialovému záření ze slunce vede k melanomu a jiným kožním nádorům, dýchání azbestových vláken je spojováno s esoteliomií. Kromě fyzikálních vlivů mohou mutace vedoucí k rakovině vyvolávat chemické látky zvané karcinogeny, mutageny popřípadě také volné radikály. Ke vzniku nádoru může dojít například i u chronického zánětu, protože neutrofilní granulocyty imunitního systému vylučují značné mnoštví volných radikálů. Jako karcinigeny jsou podezřelé i látky po metabolizování alkoholu ačkoliv samostný alkohol není karcinogen ([http://www.sciencedaily.com/releases/2005/08/050811085456.htm]). Nebezpečné mutace se mohou také dědit. Přítomnost určitých dědičných mutací v genu BRCA1 činí ženy náchylnějšími ke vzniku rakoviny prsu nebo vaječníků. Mutace mohou být rovněž vyvolány některými typy virů. Zhruba 15 % všech rakovin je virového původu. Genom karcinogenních virů jako jsou některé retroviry, herpesviry a papilomaviry, obyčejně obsahuje nějaký onkogen nebo gen inaktivující tumor-supresorový gen. Není sice většinou možné stanovit počáteční příčinu určité rakoviny, avšak díky pokroku v molekulární biologií je dnes možné určit mutace v daném nádoru. Díky tomu je možné do určité míry předpovědet jeho chování. Například asi polovina tumorů má defekt v tumor-supresorovém genu p53, který je též znám jak "strážce genomu". Pacienti s touto mutací mívají horší prognózu, protože jejich tumorové buňky jsou po poškození terapií méně náchylné k apoptóze (programované buněčné smrti). Existuje více mutací, které činí nádor zhoubnějším. Mutace v enzymu zvaném telomeráza odstraňuje další bariéry, protože ruší limit na počet buněčných dělení a buňka se tak může dělit neomezeně. Další nepezpečné mutace umožňují tumoru podpořit vznik nových cév, takže je nádor zásobován živinami nebo, nebo oddělit se z původní tkáně a rozšířit se do jiných částí těla. Maligní tumorové buňky, jako například buňky karcinomů, sarkomů, lymfomú nebo leukémií, mají tyto výrazné vlastnosti:
- dokáží se vyhnout apoptóze
- mohou se neomezeně dělit (jsou imortalizované)
- samy si vytvářejí potřebné růstové faktory
- jsou necitlivé na inhibotory růstu
- mají zvýšenou rychlost buněčného dělení
- mají změněnou schopnost diferenciace
- neschopnost kontaktní inhibice
- mají schopnost napadnout sousední tkáně
- mají schopnost budovat metastáze ve vzdálených místech
- mají schopnost podpořit růst cév (angiogeneze)

Externí odkazy

- Bojovník s rakovinou (anglicky: Cancer warrior) (2001) - televizní dokument (slovensky).
- [http://www.svetvedy.cz/zobraz_clanek.php?id=425 Boj s rakovinou v roce 1?] - článek z časopisu Svět vědy
- [http://www.svetvedy.cz/aktualita.php?id=117 Mrkev se postavila rakovině] - 15. 3. 2005, článek z časopisu Svět vědy Kategorie:Rakovinová onemocnění ja:悪性腫瘍 ms:Penyakit Barah zh-cn:肿瘤 zh-tw:腫瘤

Dvouletá rostlina

Dvouleté rostliny jsou rostliny, které žijí dva roky: první jaro vyklíčí a vytvoří vegetativní orgány. Na druhý rok pak vyprodukují semena a uhynou. Příkladem může být například mrkev obecná (Daucus carota). Jednoleté rostliny vyrostou, vyprodukují semena a uhynou v průběhu jednoho roku. Typickým představitelem je slunečnice roční (Helianthus annuus). Rostliny víceleté žijí více než dva roky. Semena mohou produkovat jeden rok nebo i více let. Vytrvalé rostliny žijí velice dlouho, desítky až stovky let, přičemž od určitého okamžiku začínají produkovat semena. Příkladem může být dub letní (Quercus robur). Kategorie:Botanika

Kořen

Kořen (radix) je podzemní orgán rostliny. Kořenem čerpá rostlina z půdy vodu s rozpuštěnými minerálními živinami a upevňuje se v půdě. Druhotně se kořen uplatňuje i jako zásobní orgán, orgán vegetativního rozmnožování a při symbióze s jinými rostlinami. Na rozdíl od stonku není článkovaný, nemá listy ani zákonitě postavené pupeny, chlorofyl a průduchy. Dorůstá vzrostným vrcholem, krytým čepičkou. Roste pozitivně geotropicky a negativně fototropicky. Typy kořene:
- kořen hlavní (primární),
- z něho vyrůstají kořeny postranní (sekundární), které se mohou dále větvit,
- a kořeny přídatné (adventivní), vyrůstající kdekoliv na rostlině. Přeměnou kořene vznikají například kořenové hlízy.

Literatura

- Reisenauer R. et al.: CO JE CO? (1) Příručka pro každý den. Pressfoto - vydavatelství ČTK, Praha, 1982
- Encyklopedie CoJeCo, http://www.cojeco.cz Kategorie:Morfologie rostlin Kategorie:Botanika

Lodyha

Lodyha (caulis) je takový nadzemní nedřevnatý stonek bylin, který nese listy. (Narozdíl od - stvolu).

Literatura

- Reisenauer R. et al.: CO JE CO? (1) Příručka pro každý den. Pressfoto - vydavatelství ČTK, Praha, 1982
- [http://www.zahradkari.cz/czs/mz/mladyzah.htm Lexikon pro mladé a začínající zahrádkáře] Kategorie:Morfologie rostlin Kategorie:Botanika

Asie

Asie je kontinent tvořící součást větší Eurasie. Ačkoliv hranice Asie nejsou přesně určitelné, všeobecně se jako hranice udává Ural na západě, pak dále směrem k jihu Kaspické moře, pohoří Kavkaz, Černé moře, Marmarské moře, Dardanely a Suezský kanál. Vše směrem na východ od této pomyslné hranice se považuje za asijský subkontinent.

Seznam států

right
- Afghánistán
- Arménie
- Ázerbájdžán
- Bahrajn
- Bangladéš
- Bhútán
- Brunej
- Čína
- Filipíny
- Gruzie
- Indie
- Indonésie
- Irák
- Írán
- Izrael
- Japonsko
- Jemen
- Jižní Korea
- Jordánsko
- Kambodža
- Katar
- Kazachstán
- Kuvajt
- Kypr
- Kyrgyzstán
- Laos
- Libanon
- Malajsie
- Maledivy
- Mongolsko
- Myanmar (dříve Barma)
- Nepál
- Omán
- Pákistán
- Rusko
- Saúdská Arábie
- Severní Korea
- Singapur
- Spojené arabské emiráty
- Srí Lanka
- Sýrie
- Tádžikistán
- Thajsko
- Turecko
- Turkmenistán
- Uzbekistán
- Vietnam
- Východní Timor

Podívejte se také na

- Tři království Koreje Kategorie:Asie ja:アジア ko:아시아 ms:Asia simple:Asia th:ทวีปเอเชีย zh-min-nan:A-chiu

Irán

Írán je islámská republika v jihozápadní Asii hraničící s Irákem, Tureckem, Arménií, Ázerbájdžánem, Turkmenistánem, Afghánistánem a Pákistánem.

Geografie

Pákistánem

Historie

Politika

Státní zřízení je Islámská republika, a to od roku 1979, kdy byla revolucí svržena monarchie. Hlavou státu je prezident Mahmúd Ahmadínedžád, ačkoliv fakticky největší vliv ve státě má duchovní vůdce ajatolláh Sajjid Alí Chameneí (od roku 1989). Prezident je volen na 4 roky a jmenuje vládu. Jednokomorový parlament (Madžles) má 290 křesel. Volební právo mají občané již od 15 let věku. Důležitou roli hrají i mimoparlamentí instituce - duchovní vůdce ajatolláh, Rada dohlížitelů či Rada expertů.

Ekonomika

Nezaměstnanost a inflace: 17 % / 17,5 % (2002/2003) HDP na 1 obyvatele: 1720 USD (2002) Složky HDP: Služby 49 %, průmysl 39 %, zemědělství 12 % (2002) Export: Ropa a zemní plyn 82 %, průmyslové výrobky 10 %, zemědělské produkty 2 %, koberce 2 % (2002/2003) Import: Stroje a zařízení 18 %, chemické výrobky 12 %, železo a ocel 10 %, obilí 9 %, elektrotechnické výrobky 7 % (2002/2003) Odběratelé: Japonsko 17 %, Čína 9 %, Spojené arabské emiráty 6, 6 %, Itálie 6,6 %, Turecko 3,3 %, Francie 2,9 % (2002/2003) Dodavatelé: Německo 9,9 %, Itálie 8,5 %, Francie 7,4 %, Čína 4,7 %, Japonsko 4,1 %, Spojené arabské emiráty 4,1 %, Rusko 3,7 % (2002/2003) Měna: Riál (RI) = 100 dinárů, 10 riálů = 1 tomán

Obyvatelstvo

Etnické složení: Peršané 50 %, Ázerbájdžánci 20 %, Gílánci a Mázanderánci 10 %, Kurdové 8 %, Arabové 2 %, Turkmeni 2 %

Významná města

Mešhed (1 887 405 obyv.) Isfahán (1 266 072 obyv.) Tabríz (1 191 043 obyv.) Šíráz (1 053 025 obyv.)

Podívejte se také na

- Seznam íránských měst Kategorie:Írán ja:イラン ko:이란 ms:Iran simple:Iran th:ประเทศอิหร่าน zh-min-nan:Iran

Pákistán

Pákistán (oficiálním názvem Islámská republika Pákistán) je islámská federativní republika ležící v jižní Asii. Na jihovýchodě hraničí s Indií, na severovýchodě s Čínou, na severozápadě s Afghánistánem, na jihozápadě s Íránem, na jihu s Arabským mořem. Pákistán je druhou nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Vlastní jaderné zbraně a je členskou zemí Commonwealthu a OIC.

Historie

Počátky rozvinuté civilizace na území Pákistánu lze vypozorovat už ve 3. tisíciletí př. n. l. zejména v oblasti kolem řeky Indus (naleziště Harappa, Mohenjo-daro). Od počátku 16. století n. l. existovala v Pákistánu Mughalská říše. V této době se v oblasti silně prosadil islám. Pákistán byl později součástí Britské Indie, spojení s převážně hinduistickými indickými oblastmi však vyvolávalo četné konflikty. Po zániku Britské Indie roku 1947 vznikl samostatný Západní a Východní Pákistán a Indie. V roce 1960 byl za hlavní město Pákistánu zvolen Islámábád. V roce 1970 byla Východnímu Pákistánu udělena autonomie, následujícího roku byl z Východního Pákistánu vytvořen samostatný stát Bangladéš. V následném konfliktu se na zásah Indie Pákistánu nepodařilo svou původní východní část udržet ani v rámci konfederace. V letech 1948 a 1965 vedl Pákistán ozbrojený spor s Indií o území Kašmír, které je dnes přechodně rozděleno mezi obě země.

Administrativní dělení

Pákistán se skládá ze čtyř autonomních provincií respektující historická území, dvou teritorií a také částí Kašmíru.

Provincie

- Balúčistán (Balochistan)
- Severozápadní pohraniční provincie (North-West Frontier Province)
- Paňdžáb (Punjab)
- Sindh

Teritoria

- Federálně spravovaná kmenová území (Federally Administered Tribal Areas)
- území hlavního města Islamabádu (Islamabad Capital Territory)

Části Kašmíru

- Ázád Kašmír (Azad Kashmir)
- Severní oblasti (Northern Areas) pod přímou správou Pákistánské vlády.

Podívejte se též na

- Asie
- Zeměpis Kategorie:Pákistán ja:パキスタン ko:파키스탄 ms:Pakistan simple:Pakistan th:ประเทศปากีสถาน zh-min-nan:Pakistan

Centrum diverzity druhu

Centrum diverzity druhu je oblast původního rozšíření druhu, kde přežívají jeho původní populace. Centrum diverzity druhu je důležitý pojem, který se používá u zejména u kulturních rostlin pěstovaných v zemědělství. Tyto kulturní rostliny jsou už z hlediska logiky zacházení s nimi dosti uniformní, protože se při jejich výsevu silně uplatňuje efekt hrdla lahve, ještě umocněný vysokým stupněm selekce ze strany farmářů. Ještě horší je situace u GMO, jejichž jednotlivé odrůdy mnohdy představují soubor jednoho nebo několika klonů). Proto je nezbytně důležité mít podchycena centra jejich původního výskytu, která obsahují geneticky mnohem variabilnější populace divoce rostoucích jedinců a představují jakousi genetickou banku, kam je možné v případě potřeby sáhnout. Potřeba může nastat například ve chvíli, kdy se objeví choroba, na kterou budou citlivé všechny pěstované odrůdy. Pak je vždy ještě možnost sáhnout mezi divopce rostoucí předky, nalézt odolné jedince tam (pravděpodobnost, že by nebyl ani tam je velmi malá, tedy pokud jde o populaci dostatečně velkou a zachovalou) a tohoto odolného předka skombinovat s kuturní výnosnou odrůdou. Bohužel stav center diverzity mnoha klíčových druhů je mnohdy úděsný a v některých případech už stojí na pokraji zániku, nebo zcela zanikla. Kategorie:Zemědělství Kategorie:Genetika

Indie

Indie (oficiálním názvem Indická republika, anglicky Republic of India, hindsky भारतीय गणराज्य) je druhá nejlidnatější země na světě, má přes miliardu obyvatel. Leží na Indickém subkontinentu v jižní Asii. Indie má v současnosti druhou nejrychleji rostoucí ekonomiku na světě, je regionální velmocí, vlastní jaderné zbraně. Členská země Commonwealthu. Na východě Indie hraničí s Bangladéší a Barmou. Za severní hranicí leží Čína, Bhútán a Nepál. Na severozápadě probíhá hranice s Pákistánem. Z jihozápadu, jihu a jihovýchodu omývá indické břehy Indický oceán.

Historie

Nejstarší známky lidské kultury v Indii sahají do 3. tisíciletí př. n. l. Od poloviny druhého tisíciletí př. n. l. byla Indie obydlena indoevropským obyvatelstvem. Do této doby se taktéž datuje první sociální rozdělení do kast. Od 5. století př. n. l. se v zemi šířil budddhismus, který byl vytlačen hinduismem až ve středověku za vlády severoindické dynastie Guptovců. Od 16. století se od západu prosazoval islám, který byl politicky reprezentován mughalskou říší. Již od konce 15. století se na indickém pobřeží zakládaly první evropské obchodní osady a posléze kolonie. V 17. století vznikla britská Východoindická společnost, která započala se systematickou kolonizací celého Indického subkontinentu. Vyvrcholením tohoto procesu byl vznik Britské Indie v 19. století. Proti koloniální nadvládě Británie se v 20. století zvedl lidový odpor, jehož nenásilnou podobu symbolizoval Móhandás Gándhí. V roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na Pákistán (jehož součástí byl tehdy i dnešní Bangladéš) a Indii. Ústavou z roku 1950 je samostatná Indie demokratickou republikou. Problémem mezi Pákistánem a Indií byla po celou druhou polovinu 20. století oblast Kašmíru, na který si dělaly nárok obě země. Dodnes je Kašmír politicky rozdělen.

Geografie

Kašmír Indie, zabírající velkou část indického subkontinentu, se rozkládá na jihu Asie od 8. až k 37. stupni severní šířky. Na severu je od svých sousedů dělena Himálajským pohořím; indický subkontinent, který směrem na jih probíhá do špičky, je obklopen Indickým oceánem: na západě Arabským mořem, na východeě Bengálským mořem. Nejvyšším bodem je Kančenjunga mezi Sikkimem a Nepálem s 8598 m nadmořské výšky. Indií protékají tři velké řeky Indus, Ganga a Brahmaputra.

Administrativní dělení

Viz také hlavní články:
- Seznam indických států (vícejazyčně) – indické spolkové státy a svazová teritoria nejen česky
- Seznam indických států (základní údaje) – indické spolkové státy a svazová teritoria s údaji o rozloze, počtu obyvatel a hustotě zalidnění Indická republika je rozdělena na 28 spolkových států (anglicky state, pl. states, hindsky प्रांत / prāmt) s vlastní volenou vládou, 7 svazových teritorií (anglicky union territory, pl. union territories, hindsky केन्द्रीय सरकार / kendrīya sarkār) včetně území hlavního města a téměř 593 okresů (district, pl. districts).

Spolkové státy

Seznam indických států (základní údaje)

Svazová teritoria

Seznam indických států (základní údaje)
Území hlavního města • Dillí (X)

Podívejte se též na

- Asie
- Zeměpis Kategorie:Indie als:Indien [[got:

12. století

Dějepis > Století Kategorie:Staletí ja:12世紀 ko:12세기 simple:12th century th:คริสต์ศตวรรษที่ 12

Evropa

Tento článek je o kontinentu. O Jupiterově měsíci si můžete číst zde. Evropa je s 10 532 000 km² malý světadíl (pouze Austrálie je menší), avšak velmi hustě zalidněný – v roce 2000 měla 729 000 000 obyvatel. Mluví se zde 209 různými jazyky ze 6 jazykových rodin; naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Historicky a kulturně měla Evropa veliký vliv na světovou civilizaci a běh světových dějin. Na severu Evropu ohraničuje Severní ledový oceán, na východě pohoří Ural a řeka Ural, na jihovýchodě Kaspické moře, řeky Kuma a Manyč (popř. pohoří Kavkaz) a Černé moře, na jihu Středozemní moře a na západě Atlantský oceán.

Přírodní podmínky

Obrys Evropy je nejčlenitější ze všech světadílů; pobřeží dosahuje délky přes 37 000 km a poloostrovy a ostrovy představují 34 % rozlohy Evropy. Většinu území zaujímají nížiny (43 %) a pahorkatiny; na velehory přes 2 000 m výšky připadají jen 2 % plochy. Evropa je tak s průměrnou nadmořskou výškou 292 m spolu s Austrálií nejníže položeným kontinentem. Nejvyšším bodem je Mont Blanc (4 807 m) v Alpách na pomezí Francie a Itálie, nejníže se pak nachází hladina Kaspického moře (28 m pod hladinou světového oceánu). V okrajových částech Evropy, zejména na Islandu a v jižní Itálii stále probíhá vulkanická činnost; ze známých sopek stojí za zmínku Hekla, Vesuv, Etna, či Stromboli. Větší část Evropy spadá do oblasti mírného podnebí; jižní Evropa má klima subtropické (středomořské), nejzašší severovýchod Evropy a ostrovy dále k severu pak má podnebí polární (arktické). Z evropské pevniny bývá nejtepleji v létě na jihozápadě ve Španělsku (teplotní rekord Sevilla +47 °C), nejchladněji v zimě na sverovýchodě v Rusku (Pustozersk -58 °C). To jsou však extrémy a vcelku platí, že podnebí Evropy je díky převládajícímu západnímu proudění od Atlantského oceánu znatelně teplejší a mírnější, než by odpovídalo její zeměpisné šířce. Největším množstvím srážek se vyznačují návětrné horské a přímořské oblasti, zejména při západním pobřeží. Vůbec nejdeštivějším místem je Boka Kotorská v Černé Hoře (průměrný roční úhrn 4 600 mm), ale zpravidla se roční množství srážek ve vnitrozemí střední Evropy pohybuje od 500 do 800 mm. Evropa tvoří západní pětinu superkontinentu Eurasie, zbytek připadá Asii. Evropa a Asie jsou rozlišovány spíše z historických a kulturních než z fyzicko-zeměpisných důvodů. Hranice mezi nimi je z větší části umělá. Tradičně se za ni považují mj. řeky Kuma a Manyč v nížině na sever od Kavkazu, což znamená, že celý Kavkaz včetně ruského severního podhůří už leží v Asii. Alternativně se nabízí vést hranici po hlavním hřebenu Kavkazu (popř. po hranici Ruska s Gruzií a Ázerbájdžánem), což také svého času předkládali sovětští zeměpisci - nejvyšší horou Evropy by pak totiž nebyl Mont Blanc v Alpách, ale Elbrus (5 642 m) na Kavkaze.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Evropy Evropa má po dlouhou dobu velký kulturní a politický vliv, už od doby bronzové. Obecně se soudí, že západní kultura pochází ze starověkého Řecka a Římské říše. Ta ovládala po mnoho staletí téměř celý kontinent. Po pádu Římské říše v Evropě dlouho trvalo období stagnace, známé jako temný středověk. Toto období ukončila renesance, která znamenala dobu objevů a zkoumání. Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii. Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva. Po druhé světové válce během studené války byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: socialistický blok ve východní Evropě a na kapitalistické země v západní Evropě. Východní blok se rozpadl na konci 80. let.

Státy

Evropa má 44 nezávislých zemí: S výjimkou Běloruska a Vatikánuu jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 24 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán převážně Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.

Části Evropy

- Střední Evropa
- Východní Evropa
- Západní Evropa
- Severní Evropa
- Jižní Evropa
- Jihovýchodní Evropa Další:
- Balkán
- Benelux
- Britské ostrovy
- Skandinávie
- Višegrádská skupina

Satelitní pohled

Višegrádská skupina

Viz také

- seznam bývalých států v Evropě
- střed Evropy Category: Evropa als:Europa ja:ヨーロッパ ko:유럽 ms:Eropah roa-rup:Evropa simple:Europe th:ทวีปยุโรป zh-min-nan:Europa

Vitamín

Vitamín (někdy také vitamin) je látka, která spolu s bílkovinami, tuky a sacharidy patří k základním složkám lidské potravy. V lidském organismu mají vitamíny funkci katalyzátorů biochemických reakcí. Podílejí se na metabolismu bílkovin, tuků a cukrů. Existuje 13 základních typů vitamínů. Lidský organismus si, až na některé výjimky, nedokáže vitamíny sám vyrobit, a proto je musí získávat prostřednictvím stravy. Při nedostatku vitamínů se mohou objevovat poruchy funkcí organismu, nebo i velmi vážná onemocnění. Některých přebytečných vitamínů se organismus dokáže zbavit a pokud přestaneme vitamín přijímat, organismus z těla nadbytečné množství vyloučí. U některých dalších to však nefunguje – nejrizikovější je v tomto ohledu vitamín A, u nějž existují případy smrtelných otrav nebo otrav s doživotními následky. Vitamíny jsou nutné pro udržení mnohých tělesných funkcí a jsou schopny posilovat a udržovat imunitní reakce.

Vitamíny rozpustné v tucích

- Vitamín A (retinol)
- Vitamín D (kalciferol)
- Vitamín E (tokoferol)
- Vitamín K

Vitamíny rozpustné ve vodě

- Vitamín B₁ (thiamin)
- Vitamín B₂ (riboflavin)
- Vitamín B₃ (niacin)
- Vitamín B₆ (pyridoxin)
- Vitamín B₁₂ (kobalamin)
- Vitamín C
- kyselina pantotenová
- kyselina listová
- Vitamín H (biotin) Kategorie:Vitamíny ja:ビタミン ko:비타민 th:วิตามิน

Al Bu Sa'id Dynasty

:General context: Oman.

Early history

Oman Oman adopted Islam in the 7th century A.D., during the lifetime of the prophet Muhammad. Ibadhism, a form of Islam distinct from Shi'a Islam and the "Orthodox" schools of Sunnism, became the dominant religious sect in Oman by the 8th century A.D. Oman is the only country in the Islamic world with a majority Ibadhi population. Ibadhism is known for its "moderate conservatism." One distinguishing feature of Ibadhism is the choice of ruler by communal consensus and consent. Contact with Europe dates from 1508, when the Portuguese conquered parts of Oman's coastal region. Portugal's influence predominated for more than a century, with only a short interruption by the Turks. Fortifications built during the Portuguese occupation can still be seen at Muscat. Except for a period when Iran conquered Oman, Oman has basically been an independent nation. After the Portuguese were expelled in 1650 and while resisting Persian attempts to establish hegemony, the Sultan of Oman extended his conquests to Zanzibar, other parts of the eastern coast of Africa, and portions of the southern Arabian Peninsula. During this period, political leadership shifted from the Ibadhi imams (elected religious leaders) to hereditary sultans who established their capital in Muscat - whence the alternative names formerly used for the state: Muscat and Muscat and Oman. The Muscat rulers established trading posts on the Persian coast and also exercised a measure of control over the Makran coast (now part of Pakistan). By the early 19th century Oman functioned as the most powerful state in Arabia and on the East African coast.

European domination

Most of these overseas possessions were seized by the United Kingdom and by 1850 Oman was an isolated and poor area of the world. Oman was the object of Franco-British rivalry throughout the 18th century. During the 19th century, Oman and the United Kingdom concluded several treaties of friendship and commerce. In 1908 the British entered into an agreement of friendship. Their traditional association was confirmed in 1951 through a new treaty of friendship, commerce, and navigation by which the United Kingdom recognized the Sultanate of Oman as a fully independent state. When Sultan Sa'id bin Sultan Al-Busaid died in 1856, his sons quarreled over the succession. As a result of this struggle, the empire - through the mediation of the British Government under the "Canning Award" - was divided in 1861 into two separate principalities: Zanzibar (with its East African dependencies), and Muscat and Oman. Zanzibar paid an annual subsidy to Muscat and Oman until its independence in early 1964.

Early 20th century

During the late 19th and early 20th centuries, the sultan in Muscat faced rebellion by members of the Ibadhi sect residing in the interior of Oman, centered around the town of Nizwa, who wanted to be ruled exclusively by their religious leader, the Imam of Oman. This conflict was resolved temporarily by the Treaty of Seeb, which granted the imam autonomous rule in the interior, while recognising the nominal sovereignty of the sultan elsewhere. The conflict flared up again in 1954, when the new imam led a sporadic 5-year rebellion against the sultan's efforts to extend government control into the interior. The insurgents were defeated in 1959 with British help. The sultan then terminated the Treaty of Seeb and eliminated the office of the imam. In the early 1960s, the imam, exiled to Saudi Arabia, obtained support from his hosts and other Arab governments, but this support ended in the 1980s. In 1964, a separatist revolt began in Dhofar Province. Aided by Communist and leftist governments such as the former South Yemen (People's Democratic Republic of Yemen), the rebels formed the Dhofar Liberation Front, which later merged with the Marxist-dominated Popular Front for the Liberation of Oman and the Arab Gulf (PFLOAG). The PFLOAG's declared intention was to overthrow all traditional Persian Gulf régimes. In mid-1974, the Bahrain branch of the PFLOAG was established as a separate organisation and the Omani branch changed its name to the Popular Front for the Liberation of Oman (PFLO), while continuing the Dhofar Rebellion.

Reign of Sultan Qaboos

In 1970, Qaboos bin Said Al Said ousted his father, Sa'id bin Taymur, who later died in exile in London. Al Said has ruled as sultan ever since. The new sultan confronted insurgency in a country plagued by endemic disease, illiteracy, and poverty. One of the new sultan's first measures was to abolish many of his father's harsh restrictions, which had caused thousands of Omanis to leave the country, and to offer amnesty to opponents of the previous régime, many of whom returned to Oman. He also established a modern government structure and launched a major development programme to upgrade educational and health facilities, build a modern infrastructure, and develop the country's natural resources. In an effort to curb the Dhofar insurgency, Sultan Qaboos expanded and re-equipped the armed forces and granted amnesty to all surrendering rebels while vigorously prosecuting the war in Dhofar. He obtained direct military support from the U.K., Iran, and Jordan. By early 1975, the guerrillas were confined to a 50-square-kilometer (20-square-mile) area near the Yemeni border and shortly thereafter were defeated. As the war drew to a close, civil action programs were given priority throughout Dhofar and helped win the allegiance of the people. The PFLO threat diminished further with the establishment of diplomatic relations in October 1983 between South Yemen and Oman, and South Yemen subsequently lessened propaganda and subversive activities against Oman. In late 1987 Oman opened an embassy in Aden, South Yemen, and appointed its first resident ambassador to the country. Since his accession in 1970, Sultan Qaboos has balanced tribal, regional, and ethnic interests in composing the national administration. The Council of Ministers, which functions as a cabinet, consists of 26 ministers, all directly appointed by Qaboos. The Majlis Al-Shura (Consultative Council) has the mandate of reviewing legislation pertaining to economic development and social services prior to its becoming law. The Majlis Al-Shura may request ministers to appear before it. In September 2000, about 100,000 Omani men and women elected 83 candidates, including two women, to seats in the Majlis Al-Shura. Further, in December 2000, Sultan Qaboos appointed the 48-member Majlis Al Dowla, or State Council, including five women, which acts as the upper chamber in Oman's bicameral representative body. In November 1996, Sultan Qaboos presented his people with the "Basic Statutes of the State," Oman's first written "constitution". It guarantees various rights within the framework of Qur'anic and customary law. It partially resucitated long dormant conflict-of-interest measures by banning cabinet ministers from being officers of public shareholding firms. Perhaps most importantly, the Basic Statutes provide rules for setting Sultan Qaboos' succession. Oman occupies a strategic location on the Strait of Hormuz at the entrance to the Persian Gulf, 35 miles directly opposite Iran. Oman has concerns with regional stability and security, given tensions in the region, the proximity of Iran and Iraq, and the potential threat of political Islam. Oman maintained its diplomatic relations with Iraq throughout the Gulf War while supporting the United Nations allies by sending a contingent of troops to join coalition forces and by opening up to pre-positioning of weapons and supplies. In addition, since 1980 Oman and the United States have been parties to a military co-operation agreement, which they revised and renewed in 2000. Oman also has long been an active participant in efforts to achieve Middle East peace. Following the September 11, 2001 attacks on the United States, the Omani Government at all levels pledged and provided impressive support to the U.S.-led coalition against terrorism. Oman has signed most United Nations-sponsored anti-terrorism treaties. Al Said's extensive modernization program has opened the country to the outside world and has preserved a long-standing political and military relationship with Britain. Oman's moderate, independent foreign policy has sought to maintain good relations with all Middle Eastern countries.

Sultans of Oman

- Said bin Sultan (November 20, 1804 - June 4, 1856) - (Sultan of Muscat and Oman

ruletka Pozycjonowanie alojamientos en edimburgo cheap holidays lanzarote �mieszne zdj�cia

:: RELATED NEWS ::

Mohamed Anwar Al-Sadat
ja Anwar Sadat Camp Davidissa 1978]] Mohamed Anwar el-Sadat (أنور السادات) (s. 25. joulukuuta 1918 – 6. lokakuuta 1981) oli egyptiläinen 31. heinäkuuta 1958, Duluth, Minnesota) on yhdysvaltalainen muusikko sekä rockyhtye R.E.M.:n perustajajäsen ja entinen rumpali. Minnesotalainen Berry muutti lapsena vanhempiensa kanssa Maconiin Georgiaan, jossa hän ystävystyi koulussa tulevan R.E.M.-basisti Georgian historia on yli 4000 vuotta vanha, ja Georgian kieli on yksi maailman vanhimmista yhä elävistä kielistä.

Antiikki ja keskiaika

Georgian kieli Georgiasta on 1970-luvulla löydetty arkeologisissa kaivauksissa useita muinaisia asutuskeskuksia jo viidenneltä vuosituhannelta eaa. Neoliittisen kulttuurin asuttamat talot olivat p

Liikuntakasvatuksen kandidaatti
Liikuntatiede on yliopistollinen oppiaine, jossa voi suorittaa seuraavat tutkinnot.
- liikuntatieteiden kandidaatti (LitK) (alempi korkeakoulututkinto)
- liikuntatieteiden maisteri (LitM) (ylempi korkeakoulututkinto)
- liikuntatieteiden lisensiaatti (LitL) (tieteellinen jatkotutkinto)
- liikuntatieteiden tohtori (LitT) (tieteellinen jatkotutkinto) Liikuntatieteiden ylioppilas on ala

LiK
Liikuntatiede on yliopistollinen oppiaine, jossa voi suorittaa seuraavat tutkinnot.
- liikuntatieteiden kandidaatti (LitK) (alempi korkeakoulututkinto)
- liikuntatieteiden maisteri (LitM) (ylempi korkeakoulututkinto)
- liikuntatieteiden lisensiaatti (LitL) (tieteellinen jatkotutkinto)
- liikuntatieteiden tohtori (LitT) (tieteellinen jatkotutkinto) Liikuntatieteiden ylioppilas on ala

Liikuntakasvatuksen kandi
Liikuntatiede on yliopistollinen oppiaine, jossa voi suorittaa seuraavat tutkinnot.
- liikuntatieteiden kandidaatti (LitK) (alempi korkeakoulututkinto)
- liikuntatieteiden maisteri (LitM) (ylempi korkeakoulututkinto)
- liikuntatieteiden lisensiaatti (LitL) (tieteellinen jatkotutkinto)
- liikuntatieteiden tohtori (LitT) (tieteellinen jatkotutkinto) Liikuntatieteiden ylioppilas on ala

Miguel Asturias
Miguel Ángel Asturias (1899–1974) oli guatemalalainen kirjailija, jolle myönnettiin Nobelin kirjallisuuspalkinto 1967. Hän toimi myös diplomaattina.

Elämänvaiheet

Asturias osallistui oikeustieteen opiskelijana vuoden 1920 kansannousuun diktaattori Manuel Estrada Cabreraa vastaan. Hän valmi

Lainopin kandi
Oikeustiede on yliopistollinen oppiaine, jossa voi suorittaa seuraavat tutkinnot:
- oikeusnotaari (ON) (alempi korkeakoulututkinto)
- oikeustieteen maisteri (OTM) (ylempi korkeakoulututkinto)
- oikeustieteen lisensiaatti (OTL) (tieteellinen jatkotutkinto)
- oikeustieteen tohtori (OTT) (tieteellinen jatkotutkinto) Oikeustiedettä voi

Daucus

Synonyma

Poddruhy a variety

Vzhled

Výskyt

Obsahové látky

Uhlovodíky

Alkoholy

Fenoly

Ethery

Ketony

Karboxylové kyseliny a jejich soli

Laktony

Aminokyseliny

Aminy

Sacharidy

Terpeny

Flavonoidy

Kumariny

Steroidy

Karotenoidy

Organofosfáty

Vitaminy a provitaminy

Stopové prvky

Použití

Použití v kuchyni

Lékařství a léčitelství

Literatura

Externí odkazy

Čeleď (biologie)

Viz také

Odrůda

Literatura

Antioxidant

Nejdůležitější přirozené antioxidanty v potravě

Antioxidanty chránící organismus

Související články

Literatura

Rakovina

Znaky a symptomy

Typy rakoviny

Rakoviny dospělých

Dětské rakoviny

Diagnostika rakoviny

Biopsie

Skrínink (vyšetřování)

Léčba rakoviny

Chirurgie

Chemoterapie

Radiační terapie

Klinické testy

Komplementární a alternativní medicina

Kauzy (příčiny) a patofysiologie

Molekulární biologie

Externí odkazy

Dvouletá rostlina

Kořen

Literatura

Lodyha

Literatura

Asie

Seznam států

Podívejte se také na

Irán

Geografie

Historie

Politika

Ekonomika

Obyvatelstvo

Významná města

Podívejte se také na

Pákistán

Historie

Administrativní dělení

Provincie

Teritoria

Části Kašmíru

Podívejte se též na

Centrum diverzity druhu

Indie